Mýty a legendy: Vikingovia 1.

Obri a trpaslíciNež se lidé objevili na Zemi, svet obývali obri a trpaslíci. První živá bytost se zrodila z ledovcu a dostala jméno Ymir. Privedla na svet další obry a poté obrovskou krávu pojmenovanou Audumla. Jednoho rána Audumla trpelive lízala kus ledu, z nehož se postupne vynoril Buri. Oženil se s obryní a z jejich svazku se narodili první bohové, Odin, Vili a Vé. Z bezvládného Ymirova tela se mezitím vytvorily vysoké hory, z jeho vlasu se staly koreny, a tak vznikly lesy. Bohové pak stvorili zvírata, rostliny a ze dvou kamenu nakonec prvního muže a ženu. Svet, v nemž se obrum i bohum darilo dobre, dostal svuj tvar. Mezi obema stranami však vznikl rozkol. Po dlouhé válce zvítezili bohové, ale nekolik skupin obru se ukrylo v nehostinných krajích a pripravovalo odvetu. Od té doby se obe strany neustále stretávaly a svet pocitoval jejich nekonecné boje. V srdci sopek, temném podzemním království, obri ohne zpusobovali zemetresení. Obri more rozpoutávali na dne oceánu strašlivé boure. Obri ledu, žijící v Zemi jinovatky, vysílali poryvy snehu a krupobití. Bohové se meli pred temito primitivními, násilnými a nebezpecnými bytostmi na pozoru. Postavili si tedypevnost Asgard, v níž mohli v klidu žít. Spojení mezi obema tábory však nebylo zcela prerušené, nekterí obri se chovali prívetive. Napríklad Mimir, strážce pramene moudrosti, se stal Odinovým prítelem nebo Aegir, jeden z morských obru, byl pozdeji považován za boha. Lidé i bozi vedeli, že pod zemí žijí malé sympatické bytosti, bylo však velmi težké se k nim priblížit. Nenápadní a bázliví trpaslici byli pány ohne a kovárského umení. Znali všechna kovárská tajemství, byli pyšní na své umení a meli moc vyrábet kouzelné zbrane. Bohové je tedy chránili, a dokonce se ucházeli o jejich prízen. Trpaslici vyrábeli podle návodu, které znali jenom oni skvostné šperky. Napríklad náhrdelník bohyne Frey. Pro Odina ukovali výjimecne odolný mec a kouzelné kopí. Neznicitelnou zbran, která nikdy nemine svuj cíl. Podarilo se jim také vyrobit lod pokrytou zlatem, která odolávala vzdouvajícím se vlnám, bourím a nepríznivým vetrum. Vždy se dostala na místo, které urcil Odin. Byla to lod, o níž snili na rozboureném mori všichni Vikingové, vystaveni na svých drevených lodích napospas všem nebezpecím. Trpaslíci byli nekdy žertovní nebo zlomyslní, ale nebyli schopni žádných špatností a nikdy nikoho nenapadli. Nebyli nesmrtelní, ale dožívali se vysokého veku, nebot pro ne mesíce trvalystaletí. Ješte dnes jich možná nekolik hlídá pod tvrdými skandinávskými horami bájný poklad. Horníci je obcas spatrí v hloubi zapomenutých chodeb a považují to za dobré znamení.

Pevnost bohuV dusledku neustálých útoku obru a nestvur se Odin rozhodl postavit pevnost, v níž by mohl s ostatními bohy a s puvabnou bohyní pohodlne žít. Prál si, aby byl obrovský palác Asgard krásný, velký a odolný. Težká práce, kterou Odin a bohové nemohli sami vykonat. Rozhodli se povolat obra, známého svými architektonickými schopnostmi. Obr souhlasil s tím, že Asgard postaví, ale na oplátku vyžadoval velkou odmenu. Dokoncí-li stavbu pevnosti, dostane slunce, mesíc a krásnou Freyu, bohyni lásky a plodnosti. Vzhledem k temto požadavkum bohové váhali. Radili se a nakonec prijali, ale meli ješte své témer nesplnitelné podmínky. Obr musí pevnost postavit do roka, bez pomoci lidí a ostatních obru. Presto ke všeobecnému prekvapení obr bez váhání prijal a druhý den zacal dumyslne opracovávat težké kusy kamene. Ve vzdálených lesích porazil nejvetší stromy, aby z nich udelal ohromné základy. Práce pokracovaly tak rychle, že si bohové kladli otázku, jak se kusy kamene a kmeny stromu dostaly tak lehce do Asgardu. Schovali se tedy nedaleko stavenište a vše odhalili. Kouzelný kun Svaldifari prevážel každou noc snadno a lehce veškerý materiál, který obr potreboval. Byl spokojen, že všechno šikovne shromaždoval, aniž by ztrácel cas. Tri dny pred vypršením lhuty za prvního letního dne ješte nebyla hotová vstupní brána do paláce. Obr asi sázku vyhraje. Bohy ovládlo vzrušení. Špatne naladeného Odina neopouštela zlost, že by mohl ztratit slunce, mesíc i krásnou Freyu. Slovo se však dodržet musí. Prohnaný Loki navrhl lest. Bohové mu bezmyšlenkovite ponechali volnou ruku. Za následující noci stanula pred obrovým konem bujná klisna. Svaldifari nikdy tak krásnou klisnu nevidel. Pretrhl oprátku a opustil náklad kamení. Rozletel se a tryskem uhánel za krásnou klisnickou. Okouzlený a umínený kun se vrátil až za tri dny. Bylo už príliš pozde klást poslední kameny velké brány. Obr bez svého kone ztratil drahocenný cas. Pochopil, že byl napálen, protože palác byl již témer hotov, ale bohové nechteli dostát svému slibu. Strašlive se rozzlobil a žádal svoji odmenu, predevším krásnou bohyni Freyu. Odin odmítl a obr zaútocil. Thor využil této záminky a svým kouzelným kladivem ho uderil tak silne, že obr zemrel. Bohové vyhráli nepríliš cestným zpusobem. Odstranili jedinou osobu, která znala všechna tajemství jejich nového obydlí. Za nejaký cas klisna, kterou Svaldifari pronásledoval, privedla na svet nádherné hríbe. Jmenovalo se Sleipnir a melo osm nohou. Bylo živejší než blesk a schopné cválat po vlnách i pres hory. Odin ho prijal za vlastní a Sleipnir se stal nerozlucne jeho konem.

Odin - mudrc a válecníkOdin, velikán s obrovským talentem, byl zprvu bohem, který rídil války. S kouzelným kopím v jedné ruce a se trpytivým mecem v druhé se vrhal se zjevnou radostí do nejstrašnejších bitek a urcoval víteze. Jako ochranu nosil na hlave rohatou pozlacenou prilbu, brnení a kolem pasu opasek s velkou sponou, která jeho tolik potrebnou sílu cinila desetkrát vetší. Ve všech bitvách ho provázeli dva strašliví vlci a divoké jezdkyne. Tyto mladé a krásné ženy, nazývané valkýry, se zjevovaly tem válecníkum, kterí v boji prijdou o život. Jinak byly neviditelné. Spatrit valkýry znamenalo špatné znamení. Po bojiodvádely ty, kterí zahynuli se zbraní v ruce, do Valhaly, sídla boha Odina. Tam se za jeho prítomnosti úcastnili veselé hostiny, kterou valkýry porádaly. Nekdy laskavý, ale vždy odmerený Odin nejedl. Pil jenom božský nápoj medovinu a cást svého jídla dával dvema velkým vlkum, kterí byli neustále po jeho boku. Odin nebyl obycejný válecník, ale predevším mudrc. Zatímco válecníci i bohové hodovali a vypráveli o svých úspeších, Odin premýšlel. Mel odvahu obetovat jedno své oko a podívat se do fontány moudrosti, hlídané obrem Mimirem. Zpusobil si tak cástecnou slepotu, ale dostalo se mu takových znalostí jako žádnému jinému bohovi. Odin znal starogermánské písmo s runami - kouzelnými znaky, které pozdeji zacali používat Vikingové. Docela pohledný a kultivovaný Odin se vyjadroval s lehkostí a nejcasteji ve verších, protože zbožnoval poezii. Byl statné postavy, líbil se ženám a mel velké úspechy. Ackoli se oženil s bohyní snatku Friggou, rád se dvoril jiným bohyním, a nekdy dokonce i obryním. Proto mel množství detí a trochu složité rodinné vztahy. Pri odpocinku ve svém paláci Asgardu sedával uprostred obrovského sálu postaveného jenom pro nej. Sál mohl pojmout tisíce válecníku. Odin mel vždy pri ruce své kouzelné kopí, strašlivou zbran, z níž mohl nechat vyšlehnoutblesk. Každý den nad zemí pomalu prelétávali dva cerní havrani jménem Myšlenka a Pamet. Za soumraku tito dva posvátní ptáci sedávali na ramenou svého pána a podrobne mu vypráveli o tom, co videli. Když Vikingové spatrili nejakého havrana, vedeli, že je to asi Odinuv posel. Odin svuj cas venoval premýšlení a hlavne rozjímání, také velmi rád cestoval. Jezdil na svém bájném ori Sleipnirovi, s jehož pomocí se mohl rychle dostat kamkoli na svete. Nekdy se prestrojil, ci dokonce premenil, aby lépe zapadl mezi lidi a pobavil se nebo poucil nekteré bohy o skromnosti. Obcas mu radil prohnaný a zlomyslný Loki, s nímž uzavrel podivné spojenectví. Lidé se Odina báli a bohové ho uznávali. V jeho osobe se spojovaly kvality bojovníka, básníka a mudrce.

Stred svetaPodle Vikingu byl stredem sveta obrovský jasan Yggdrasil. Mezi jeho koreny se rozprostíral podzemní svet, obývaný neprátelskými silami. Kolem kmene byl Midgard, svet osídlený lidmi, a v nejvyšších vetvích, které se témer dotýkaly slunce a mesíce, se rozkládalo království bohu.

Podzemní svetDo hloubi Zeme, daleko do hlubin, do neklidných míst se norily tri hlavní koreny Yggdrasilu. První koren vedl až k posvátnému prameni, který hlídali tri Nornové, bohové neúnavne splétající Osud. Když se jedno z vláken prerušilo, zemrel jeden clovek. Nejstarší z Nornu Urd každý den nabíral vodu z kouzelného pramene, u nehož žil pár labutí. Vše, co se dostalo do styku s vodou, hned zbelelo. Druhý koren vedl k hrubým a nebezpecným obrum do Zeme jinovatky, Nedaleko odtud tryskal pramen moudrosti, který strežil Odinuv prítel obr Mimir. Tretí koren vedl do Niflheimu, sveta zemrelých, nad kterým bdela bohyne Hel. Polovinu tváre mela tak tmavou jako temnoty kolem. Pramenily zde všechny reky, tekoucí do more.

Orel a hadOhromný kmen Yggdrasilu se tycil uprostred sveta obklopeného temným oceánem, ztrácejícím se za obzorem v závratných hlubinách. Odin nekdy privazoval svého kone Sleipnira, rychlejšího než vítr, ke kmeni Yggdrasilu, protože to byl jediný strom schopný udržet bujného hrebce. Ve vetvích žila podivná zvírata. Malá veverka Ratatosk, rychlá jako blesk, predávala poselství mezi bohy a podzemním svetem. Na okrajích vecne zelených listu se trpytily kapky skvelého nápoje medoviny, kterou bohové hasili žízen. Na vrcholku Yggdrasilu sedel zlatý kohout. Mel upozornovat nás všechny výpady proti Asgardu. Pomáhal mu bílý krahujec, který každý den prelétával širý svet. Yggdrasil se snažil porazit obrovský had, tím vyvolával zemetresení. Každý den z nejvyšších vetví slétával prítel bohu orel a nestvuru napadal. Vecný Yggdrasil byl velmi štastný a neustále obnovoval své síly.

Aegiruv palácToho dne se Ran Uchvatitelka schovala u cerného útesu na nebezpecné lodní ceste v blízkosti islandského mysu. Ráda uléhala do proudu, ukrývala se do lesklé peny a neviditelná se vozila na hrebenech vln. V ruce mela obrovskou sít a cekala na svou obet. Po nekolika hodinách cekání se zacala pomalu, jakoby váhave približovat vikingská lod. Z ledových zemí Grónska se vracel Erik a jeho spolecníci, zkrehli a vycerpaní týdenní bourí. V mlze aslabém svetle rozednívajícího se dne se Erik orientoval jen naslepo. Nebyla to jeho první cesta ve studených vodách, a proto se mel na pozoru. Když byl ješte malý chlapec, ucil ho jeho otec Harald Zrzavá brada rídit lod. Naucil ho také vysvetlovat si let ptáku, menící se barvu vody a oblohy a tisíce dalších znaku, které mu umožnovaly vyhnout se nejvetším nástrahám. Otec ho varoval hlavne pred Ran Uchvatitelkou a jejími devíti dcerami, bohynemi vln, které se neustále plaví po mori a potápejí opuštené lode. Ve chvíli, kdy Erik myslel na Ran Uchvatitelku, vytvorila Ran obrovskou besnící vlnu, která odhodila lod až k útesu. Ohromný praskot nasvedcoval tomu, že príd lodi najela na skaliska. Zpenená voda se rinula do lodi. Ran s úsmevem na rtech držela svou sít achytala posádku, aby ji stáhla do hlubin oceánu. Nepocítala však s Erikovou ostražitostí. Mladý kapitán byl silným nárazem nejprve zaskocen, ale ihned se vzchopil. Byla to otázka života ci smrti. Všichni to pochopili. Erik prekricel hluk vetru a vydával presné a promyšlené príkazy. Cást posádky odrážela lod od skalisek dlouhými háky z jasanového dreva. Mezitím se ostatní Vikingové vrhli s prkny, náradím a koudelí na trhlinu, aby zacelili díru. Posádka pak zoufale veslovala a lod' se pomalu vzdalovala od nebezpecného místa. Ran, rozzurená, že jí uniklo vítezství, zmenila taktiku. Jejích devet dcer obklopilo lod, tancily a zpívaly, až se more zmítalo na všechny strany. Erik kricel na své muže, aby se strežili odpovídat jim a vubec se na ne podívat. Byli by okouzleni jejich krásou a nezadržitelne zataženi do hlubin. Zavreli proto oci a hlasitým zpevem prehlušili lákání dívek. Opreli se rázne do vesel a zustali lhostejní veškerým svodum. Ran a její dcery byly dotceny, že jim tak statní a drsní muži nevenovali anipohled, a vrátily se s prázdnou. Mohutným tempem se potopily do podmorského paláce jejich otce obra Aegira. Diskutoval s bohem more Njordem a na jedno ucho roztržite poslouchal vyprávení své ženy Ran. Král byl pyšný na své dcery a jednu po druhé je predstavil Njordovi, jenž hned ocenil jejich krásu. Pak se dal obr s bohem znovu do reci. Njord si opet stežoval na svou ženu Skadi. Vysvetlil Aegirovi, že ho prišel radeji navštívit sám, protože Skadi nesnáší oceán, což je pro boha more zvlášt nepríjemné. Tatorozepre trvá už nekolik let. Skadi tvrdí, že nemuže spát na Njordove lodi kvuli kriku racku. Njord naopak nesnáší pevnou zemi, má hruzu z vytí obrovských bílých vlku, kterí straší v horách, kde by ráda žila jeho žena. Tak museli oba manželé udelat dohodu. Njord žil cást roku na oceáne svobodne se svými práteli a racky. V zime se Skadi procházela sama obrovskými snehovými dálavami.

Hlubinný hadErik a jeho muži byli štastni, že unikli Ran Uchvatitelce, a vypluli na širé more. Museli ješte celit špatnému pocasí, ale bylo podstatné, že je bohyne s devíti dcerami prestala pronásledovat. Když se vlny uklidnily, slabé paprsky slunce zacaly pronikat pres mraky. Trochu námorníky vzpružily a umožnily jim lépe se orientovat. Za nekolik dní dopluli k pustému ostrovu,kde si dopráli krátký oddech. Ve stínu vysokých útesu v hloubi malé zátoky sbírali mušle, jedli tulení maso a hlavne se ohrívali u jasného ohne, který neustále udržovali. Delali plány na zpátecní cestu a pritom vyprázdnili poslední sudy piva. Když pujde všechno dobre, doplují do Norska ješte pred úplnkem. Na ceste se však objevila strašná prekážka. Nikdo o tom nechtel zacít otevrene mluvit, ale neurcitá úzkost vzrustala. Jestlipak potkají hlubinného hada. Erik si myslel, že urcite, protože telo této obludy, skryté na dne oceánu, bylo tak dlouhé, že obepjalo celou zemi. Erik si predstavoval zemi kulatou a plochou jako talír. Všude kolem tohoto talíre se rozprostíral bourlivý oceán. Erik a jeho muži se vracejí z Grónska, z konce sveta. Mladý kapitán z toho vyvodil, že nutne musí plout nad telem hada. Bude príšera spát nebo bude rozzurená? To byl celý problém. Jednoho rána využili príznivého vetru a vypluli na more. Rázne se opírali do vesel, ale ze strachu, že je morští bohové odhalí, mluvili potichu. Všichni se obávali téhož. Po nekolika hodinách plavby se krátce na obzoru objevila bublající pena. Pak zmizela a oceán byl znovu klidný. "Urcite to byl prelud . . ." mumlal si Erik. Za nekolik minut se to znovu opakovalo. Na palube vzrostl neklid a rozhostilo se tíživé mlcení. Had musí být nekde tady, stocený pod zelenou vodou, schovaný mezi rasami nebo v útesech. Nekolik mužu tvrdilo, že už ho spatrili. Náhle se na obzoru vzdulo more. Strašne rozcilený had z Midgardu se vynoril. Bylo nemožné se mu vyhnout. Byl ješte daleko a Erik si myslel, že se uklidní. Vzpomnel si na rešení, které ho naucil otec. Tocit se na míste a cekat, dokud obluda neusne a nebo se alespon neutiší, a pak rychle pres ni preplout, aby se neprobudila. Erik mel v úmyslu zmenit smer, když se najednou pred lodí vztycila obrovská hradba z vody a šupin. Bylo pozde na to použít lest, obluda bez výstrahy hrnula vlny prímo pred nimi. Ješte nekolik set metru a rozdrtí lod. Erik prikazoval držet smer a proniknout, at to stojí, co to stojí. Jinak je ceká smrt. Lod byla nadzdvižená jako stéblo slámy, kymácela se na všechny strany a pak težce znovu dopadla na vodu, naštestí z druhé strany šupinatého tela. Vikingové veslovali ze všech sil, protože je besnící víry a vlny mohly pohltit. Naštestí buh Njord, kterýje mel velmi rád, spatril, že jsou v nesnázích. Nechal dout na pomoc príznivý vítr a hnal je ke brehum. Postupne se dostali z nebezpecného místa. Poté se konecne vrátili do své vesnice, dobre ukryté v hloubi zátoky. Celé rodiny, mladí i starí, se shromáždily a cekaly na ne. Erik skoncil svou druhou plavbu pres Velký oceán. Byl hoden svého otce i svého lidu. Ten vecer všichni usporádali obrovskou hostinu.

Lest na FenriraObrovský vlk Fenrir už podruhé pretrhl pouta jenom tím, že se protahoval, a rozbil težké ocelové clánky retezu, jako by to byl pouhý provázek. "Cím bychom pevne pripoutali takovou silnou obludu?" Bohové bezradne uvažovali, jak by spoutali svého protivníka, ale žádné rešení nenašli. Bylo to však již neodkladné, protože proroctví je varovalo.Fenrir se pripravuje k útoku. Musí ho tedy zneškodnit, aby nemohl zaútocit. Jeden z bohu navrhl zajít za trpaslicími kovári, kterí znají tajemství všech kovu. Jak rekl, tak udelali. Odešli spolecne za trpaslíky a prednesli jim svuj problém. Požádali je, aby vyrobili tak pevné pouto, že je žádný obr nepretrhne. Trpaslíci nejprve vymysleli obrovský retez, silnejší a delší než ty, které dosud ukovali. Byl by však strašne težký a obtížne by se s ním zacházelo. "Prijdte pozdeji! Budeme o tom premýšlet," rekl nejstarší z trpaslíku. Nekolik mesícu se trpaslíci radili a pak v tajnosti pracovali. Jednoho dne prinesli bohum výsledek svého úsilí, pružnou a hedvábnou stuhu. Byla lehká a trpytivá, vypadala spíše jako látka pro dámu než pouto pro strašného Fenrira. Bohové si nejprve mysleli, že je to legrace, a chteli videt opravdová pouta. Trpaslíci je však vyzvali, aby stuhu pretrhli. Odin zatáhl jako první. Bezvýsledne! Zkusil to Thor. A nic! Ze vzteku, že neuspeli, každý zatáhl za jeden konec. I pres ohromnou sílu stuha vydržela. Tyr do ní zacal sekat svým mecem, jiný buh sekyrou. Marne! Nejstarší trpaslík byl sice málomluvný, ale cást tajemství jim prozradil. "Použili jsme šest složek v pomeru, který známe jenom my. Medvedí šlachu, ptací slinu, horské korínky, kocicí mnoukání, ženský vous a rybí dech." Bohum tato odpoved stacila a už se na nic nevyptávali. Musí ješte presvedcit Fenrira, aby se touto hedvábnou stuhou nechal spoutat. Bohové stuhu s milým úsmevem ukázali Fenrirovi a vyzvali ho na soutež, zda ji dokáže pretrhnout. Od té doby, co chteli Fenrira už nekolikrát zneškodnit, mel se na pozoru. Stuha mu nepripadala nijak nebezpecná. Nestacilo mu však, co ríkají bohové, chtel, aby mu jeden z nich strcil ruku do tlamy, zatímco bude zkouška trvat. Bohové se zacali ošívat. Nikdo z nich nechtel podstoupit takové nebezpecí. Jenom Tyr se oddelil od skupiny bohu a beze slova vložil svou ruku do nestvurí tlamy. Bohové spoutali Fenrira pevne, nekladl žádný odpor. Pak se pokusil vzeprít, cím dál tím silneji, ale nic! Byl uveznen v obycejné stuze! Bohové se chechtali a byli štastní, že se jim podarilo neprítele obelstít. Jen Tyr se nesmál a mel proc! Rozzurený Fenrir pochopil, že se nevyprostí, strašne se rozcílil a naráz prekousl svými ostrými zuby bohovu ruku. Buh zblednul bolestí. Bohyne mu priložila na ránu kouzelný balzám, ale Tyr, odvážný a prímý buh, zustal už naveky jednoruký.

Andvariho prstenLoki byl považován za pána ohne, ale nebyl jako ostatní bozi. Žil neustále mezi nimi a všechny je navštevoval. Velmi se prátelil s Odinem, k nemuž se casto chodil radit (ne vždycky dobre) a s Thorem, kterému provádel pekné kousky. Loki mel schopnost videt, aniž byl sám viden, a umel se ve chvilce premenit, což mu umožnovalo nacházet se tam, kde nebyl ocekáván. Ve skutecnosti hrál Lokidvojí hru. Ríkal o sobe, že je prítel bohu, ale v duchu chtel znicit jejich království. S tímto cílem velmi casto zaséval neshody. Byl inteligentní, upovídaný, trochu úzkostlivý, darilo se mu to dobre. Loki mel také kouzelné boty, které mu umožnovaly premístit se kamkoli na svete. Casto chodil k obrum, s nimiž byl spríznen, ale neopovrhoval navštívit i trpaslíky. Jednou, když s Odinem trávil den u vodopádu, hodil kamenem na vydru a zabil ji. Vydra však nebyla obycejné zvíre. Byl to prevlecený trpaslík. Loki se dopustil zlocinu. Hned poznal, že obet mela za otce mocného kouzelníka a trpaslicí kovári byli její bratri. Všichni se rozzurene shromáždili, popadli Odinuv mec a Lokiho boty a za tento zlocin žádali náhradu. Loki nespáchal tento cin zcela zámerne, ale trpaslicí rodina požadovala velké množství zlata výmenou za kouzelné boty a mec. Odin, rozmrzelý touto záležitostí, poslal Lokiho do zeme cerných skrítku pro výkupné. Sotva Loki do techto podivných míst dorazil, mel velký hlad, a tak si chytil lososa sduhove zbarvenými šupinami. Nebyl to však obycejný losos, ale trpaslík. Jmenoval se Andvari a premenil se v lososa, aby mohl lépe plavat v rece. Andvari byl zrucný kovár a zlovestný Lokí hned pochopil, co by z tohoto polapení mohl vytežit. Za to, že trpaslíka pustí, požadoval jeho zlato. Andvari musel za této nepríznivé situace souhlasit. Zavedl Lokiho k sobe a pod nátlakem rozložil veškeré své zlato na zem. Všechno, nebo témer všechno! Nenápadne totiž schoval vzácný kouzelný prsten. Loki si toho všiml a silou ho vyrval z Andvariho rukou. Rozzurený a ponížený trpaslík zvolal, že je zlatý prsten prokletý. Tomu, kdo ho vlastní, prinese neštestí. Loki mu odpovedel úšklebkem a odešel za Odinem, který ho už netrpelive ocekával. Prokletí ho neznepokojovalo, nebot si prsten nechtel nechat. Celé výkupné, vcetne prokletého prstenu, predal kouzelníkovi. Vzal si své boty, Odin svuj mec a spolecne odešli. A skutecne, za nejaký cas poklad vyvolal v kouzelníkove rodine neshody. Všichni chteli poklad vlastnit a strašne se hádali. Nevedeli, že se rítí do záhuby. Po dlouhých hádkách se jeden z bratru Fafnir pokladu zmocnil. Uschoval ho nekde v liduprázdné a zpustošené krajine, bicované vetry. Premenil se v draka, aby odradil náhodné pocestné, a ve dne v noci poklad obezretne strežil. Jednou se mu však do cesty postaví mladý bojovník. Vedel to ...

Andvariho prsten - Sigurd a BrunhildaKdyž valkýry doprovázely Odina, prelétávaly zemi na bájných koních. Byly hruzostrašné, skrývaly se ve velkých bourkových mracích a urcovaly víteznou stranu. Po bitvách bývaly krásné a roztomilé. Po svete se nenápadne pohybovaly pomocí krídel z labutího perí. Jednou se valkýry koupaly v pruzracné rece. Aby se jim lépe plavalo, odložily svá krídla ke stromu. Jel kolem král, Odinuv neprítel, a krídla zcizil. Prinutil valkýry, aby bojovaly na jeho strane, protože se bez svých krídel staly pouhými otrokynemi. Odin byl rozzuren, když videl, jak král vítezí a mení osudy bitev, a nakonec odhalil, jakou úlohu hrály jeho valkýry v nekolika porážkách. Odin se rozhodl potrestat nejkrásnejší z valkýr Brunhildu, která byla za tuto nedbalost odpovedná. Bodnul ji kouzelným mecem. Úcinkem kouzla usnula uprostred ohnivého kruhu. Kolem ní neustále tancovaly plameny. Na dlouho, možná navždy ji oddelil na vrcholku pusté hory od ostatního sveta, protože jen mimorádne zdatný bojovník se odváží prekonat obrovský žár a osvobodit ji. Toho vecera se Sigmund a jeho válecníci sešli jako obvykle v prázdném oválném sále, v jehož stredu se tycil strom. Najednou dovnitr nepozorovanevstoupil neznámý clovek. Byl oblecen do širokého plášte, do cela naražený plstený klobouk. Mel neklidnou chuzi a v ruce držel trpytivý mec. Nikoho nepozdravil. Rozhostilo se tíživé ticho. Priblížil se o nekolik kroku a pak rychlým pohybem zarazil mec až po rukojet do kmene stromu. "Tento mec bude patrit tomu, kdo se ho zmocní!" prohlásil hlubokým hlasem. Nedal ani cas na odpoved a zmizel. Všichni bojovníci prispechali a jeden po druhém se opreli o mec. Marne! Pouze Sigmundovi se podarilo mec vytáhnout. Od té doby se stal v boji neprekonatelný a šel od vítezství k vítezství. O nekolik let pozdeji se pred ním opet zjevil neznámý ve velkém klobouku a plášti. Mel jenom obycejné kopí a vyzval ho na souboj. Pri prvním nárazu o kopí vyšlehl strašlivý blesk a se mec rozbil. Ješte než Sigmund podlehl svému zranení, dozvedel se jméno svého protivníka. Byl jím sám Odin. Za nekolik mesícu se v opušteném kraji narodilo díte. Jeden trpaslicí kovár ho našel a vychoval. Z chlapce se stal udatný mladý muž. Jmenoval se Sigurd a trpaslík mu jednou rekl, že je Sigmundovým synem. Predal mu rozbitý mec, který patril jeho otci. Trpaslík na své kovadline zbran opravil a mladému Sigurdovi se podaril první hrdinský cin. Premohl strašného draka Fafnira, který hlídal Andvariho zlato. Zmocnil se tak pokladu a prokletého prstenu. Vsedl na svého bujného kone a veden ptáky dojel k hore, obklopené plameny. Jeho druh váhal, stavel se na zadní, ale pak se vrhl cvalem prímo do ohne. Už si mysleli, že v tomto pekle zemrou, ale s ožehnutým oblecením, chlupy i vlasy se dostali na druhou stranu. K velkému údivu objevil Sigurd krásnou spící dívku. Byl okouzlen Brunhildinou krásou a políbil ji na ústa. Lehký, témer neznatelný povzdech oživil její telo. Po mírném záchvevu otevrela oci a oživla. Plamenyhned zacaly slábnout. Sigurd a Brunhilda se do sebe zamilovali a nejaký cas spolu štastne žili. Prokletý prsten presto vykonal své. Tragický osud je rozdelil, ale budou se již navždy milovat.

(Gilles Ragache - Marcel Laverdet) Z francouzského originálu (Les Vikings, Mythes et légendes, Hachette, Paris 1990) preložila Jitka Mádrová. Vydalo nakladatelství GEMINI, spol. s r. o., Bratislava, 1993. Online verzi pripravil Managarm 1999.